Kurátorský záměr Hany Buddeus pro Galerii Kurzor

Rozhovory o reprodukcích

Digitální technologie proměnila přístup k umění. Scrollujeme fotky z výstav, svajpujeme videa. Obrazy jsou všudypřítomné a dostupné. Žijeme to, co ve svém textu z roku 1928 předvídal Paul Valéry: „Just as water, gas, and electricity are brought into our houses from far off to satisfy our needs in response to a minimal effort, so we shall be supplied with visual- or auditory images, which will appear and disappear at a simple movement of the hand.“ Pokud existuje paralela mezi tím, jak se začalo uvažovat o reprodukovatelnosti na přelomu dvacátých a třicátých let, a dnešní reflexí záplavy obrazů, chceme ji využít k promýšlení média reprodukce z pozic současného umění, grafického designu, fotografických studií a dějin umění.

Nové technologie vždy umožňují uvidět ty staré. AI obrazy aktuálně mění pohled na digitální fotografie, digitalizace už před časem proměnila vnímání fotomechanických reprodukcí vytištěných na papír. Ty někdy stárnutím získávají na hodnotě, zároveň ale materiálově degradují, rozpadají se, křehnou. Nasáváme vůni starých časopisů, tají se nám dech při pohledu na sametovou čerň hlubotisku, přikládáme lupu, abychom si prohlédli hustotu autotypické sítě. To všechno nás zajímá jako princip, který se snažíme pochopit, ne proto, že bychom chtěli hodnotu stáří nebo samotné tištěné reprodukce fetišizovat. Digitální a mechanické reprodukce jsou totiž formovány dobovými technologickými a kulturně politickými podmínkami, stejně jako lidskými aktéry. Znovu se tak vracíme k otázkám, co je umělecké dílo, co je originál a co je kopie, jaké mocenské struktury nám díla zpřístupňují, skrz jaké filtry se na ně díváme a jak to ovlivňuje jejich interpretaci a pozici v dějinách umění.

Máme tendenci rozumět světu v polaritách a jako originál vnímat díla, která jsou sama o sobě výpovědí, zatímco jako dokument obrazy, které odkazují k něčemu dalšímu. Ale už když tyto polarity, které nám pomáhají rozumět světu, vytváříme, tušíme, že realita je barevnější. Z dějin fotografie víme, že se fotografické obrazy vtělují do různých materiálních podob v závislosti na jejich užití. Stejný snímek může být uměleckým dílem i obrazovým dokumentem, může se stát originálem v muzejní sbírce a současně kolovat v množství nejrůznějších kopií po světě. Hranice mezi originálem a kopií, minulostí a současností, mechanickou a digitální reprodukcí se v praxi neustále vyjednává.

Celoroční výstavní program vychází z rozhovorů mezi Hanou Buddeus, Zbyňkem Baladránem, Meghan Forbes a Adélou Svobodovou. Sdílený čas a vzájemná důvěra nám pomohly vytvořit křehkou rovnováhu a experimentální zázemí pro překračování našich očekávatelných rolí. Přestože každého z nás lze identifikovat jako grafičku, historičku umění, umělce, architekta výstav, kurátora, autorku nebo zahradnici, během našich setkání se postupně potvrzovalo, že v případě výstav pro Kurzor nás to nemusí omezovat. Spolu s dalšími přizvanými aktéry a aktérkami otevíráme otázku materiality, vizuality a společenských funkcí reprodukcí. A ptáme se, jak přispívají k tomu, co považujeme za umění, a jak o něm vyprávíme.

Čtyři výstavy se na téma dívají skrz různé filtry, které se překrývají jako barevný soutisk. Reprodukce se nejprve ukazuje jako konkrétní věc, s níž přicházíme do fyzického kontaktu. Dotyk je formou recepce, která obraz vrací do našich rukou. Když pak na reprodukce zaostříme náš pohled, začneme je vnímat jako svébytný obrazový režim. Naši pozornost zaujme „gramatika“ tiskového bodu, rastru, barevnosti. Reprodukce je ale zároveň nástrojem, který významy nejen nese, ale aktivně je i vytváří, je médiem, které dokáže mluvit beze slov a narušovat ustálené způsoby čtení obrazu. Tím se v závěru výstavního cyklu otevírá prostor pro experimentální metanarativ a výzkum toho, jak opakování, přenos a cirkulace obrazů rozostřují hranici mezi originálem a kopií, mezi uměním a dokumentem, a umožňují tak, aby jedno dílo bylo zároveň exkluzivním artefaktem i kopií sebe sama.